Uživatelské účty jako vstupní brána do firemních systémů by měly být velmi dobře obhospodařovány a mělo by se jim dopřávat úzkostlivé péče tak, aby nebyly zneužitelné. Ovšem podle studie společnosti Symark se ukazuje, že s účty se nakládá poměrně lehkomyslně.

Studie ukázala, že 42 % organizací neví kolik opuštěných uživatelských kont mají a 30 % dokonce ani nemá nastavené žádné postupy (tedy vlastně neví), jak tyto účty lokalizovat. To není zrovna dobrá zpráva pro všechny správce IT, kteří mají na starost bezpečnost.

Navíc se během průzkumu ukázalo následující:

• přibližně 27 % organizací uvedlo, že v současné době existuje více jak dvacet zapomenutých uživatelských účtů.
• ve 30 % organizací trvá ukončit uživatelský účet déle jak tři dny poté, co zaměstnanec opustí firmu a ve 12 % případů to trvá déle jak měsíc.
• 38 % firem říká, že nemají metody, jak poznat, že jejich zaměstnanci (současní i bývalí) používají tyto zapomenuté účty. Navíc 15 % říká, že se tak minimálně jendou stalo.

Samotný problém špatně zvládnutých postupů terminace uživatelských účtů mě neudivuje, ale co je šílené, tak to jsou metody některých firem, které ve snaze ušetřit za uživatelské licence udělají jakási hromadná konta a na nich pak svůj business provozují. A je evidentní, že nemění heslo hned poté, co někdo odejde.

Je SaaS, které je zpoplatňované jinak než za uživatele, požehnání pro takové firmy nebo nepřítel? Předpokládejme, že business přínos aplikací na obou modelech je stejný. SaaS je levnější, takže na uživatele se zaplatí méně, zase na druhou stranu to nelze ošidit a nemáte ten “dobrý” pocit z krádeže. Nicméně bezpečnostní riziko, které plyne ze špatně nakoupených licencí v případě SaaS zmizí. Podniky, které takto podvádí s licencemi sice asi takto neuvažují, přesto si myslím, že SaaS placené za užití je cesta, jak za relativně slušné peníze čelit riziku z neoprávněných přístupů k datům.

Všichni vímě, že se v Číně dějí velké věci, přesto mě jejich síla občas nepřestává překvapovat. V Číně můžeme najít nejvíc uživatelů internetu, nejvíc uživatelů mobilních telefonů (a to ne o nějaké procento, ale o několik set milionů uživatelů), nadprůměrné využívání blogů, RSS čteček, to stejné u stahování podcastů, účast v sociálních sítích apod.

Skoro se zdá, jako že Čína naskočila masověji na web až v době webu 2.0 a protože do té doby nic jiného neznala, tak do toho naskočila ve velkém stylu. I když je otázka, co znamená nic jiného neznala. V roce 2004, kdy se pomalu rozbíhal web 2.0, bylo v Číně již 94 milionů uživatelů, dnes jich je přibližně o 160 milionů víc (253 milionů) a penetrace je pod 20 %. Není o to větší škoda, že jejich weby a blogy jsou čínsky? Možná se tam dějou velké věci, ale rozhodně nám zůstanou ukryté hluboko pod povrchem. Následující prezentace je alespoň malá ochutnávka čínského netu.

Honza Horna mě upozornil na zajímavý článek (celá zpráva je za 695$ zde) týkající se přínosů “social” (nebo v češtině raději říkat společenských?) medií pro firmy. Jde o průzkum hlavních přínosů, které očekávají manažeři od “social” medií.

Ředitelé chtějí tyto media využít především pro:

1. Zapojení zákazníka
2. Vytvořit s ním silnější/přímou komunikační vazbu
3. Získat rychlou zpětnou vazbu a její rychlé výsledky

Podrobněji viz. následující graf.

Přínosy, které očekávají manažeři od social medií.

Když procházím prvními třemi položkami, celkem jasně mi vychází na sebe navazující proces, který rozhodně není oddělený a nebude se dít zvlášť. Spíš se zdá zřejmé, že body na nižších příčkách se nebudou dít bez těch předešlých a proto je pravděpodobně i takové pořadí jednotlivých bodů. Firmy budou krůček po krůčku zkoušet, co jim projde a co jim půjde a budou tak postupně rozšiřovat své aktivity i na nižší příčky. Co to znamená?

Nejprve zkusí zákazníky zapojit do svých produktových stránek, kde je nechají diskutovat (bod 1). Jakmile tam lidé budou, bude snaha s nimi navázat nějakou rozumnou komunikaci, stručně řečeno firmy se pokusí se zákazníky nějak bavit (bod 2). Tím plynule dojde k získání zpětné vazby a tyto věci se budou firmy snažit co nejrychleji zavádět do praxe (bod 3).

K tomu, aby toto šlo co nejlépe a nejsnáž bude nutné propojit vlastní interní systémy a ty zákaznické části. Nejlépe obě části rovnou postavit na jedné platformě, která takovou komunikaci bude umožňovat.

Každá firma, která se pokouší o komunikaci se svými zákazníky, se snaží komunikovat co nejefektivnější cestou. Snaží se od zákazníků a partnerů získat co nejvíce informací a zároveň co nejlevněji. Dlouhá léta se toho moc neměnilo, s příchodem elektronické komunikace se věci hnuly razantně kupředu. Přišly e-maily, formuláře na stránkách a komunikace začala být o něco rychlejší a dynamičtější.

S každým dalším novým nástrojem pro komunikaci se zvyšovala rychlost a byla naděje, že se i zlepší kvalita komunikace. Každý nástroj byl však dobrý na něco a tak vznikaly komunikační ostrůvky, které byly složitě propojitelné a firmy musely sledovat spoustu kanálů. Každý, kdo máte Facebook, Twitter, FriendFeed, firemní web a k tomu ještě blog, víte, o čem mluvím. Sjednotit vše na jedno místo by bylo fajn. A přesně o to se snaží firmy, které dodávají nové komunikační platformy.

Procházel jsem případové studie SocialTextu a všechny ukazují zajímavou a zároveň celkem logickou věc.

Implementované řešení velice často obsahuje vnitrofiremní část, kde komunikují a spolupracují zaměstnanci firmy, ale kromě toho obsahuje část pro partnery, kde dochází ke komunikaci mezi zákazníkem a firmou. Tak se na jednom místě získává jak zpětná vazba, tak se řeší přímo projektové věci. A přesně to je směr, kam míří firemní komunikace se zákazníky a partnery. Jedna platforma, kde budou mít zaměstnanci firmy na jednom místě novinky, které se odehrají na intranetové i zákaznické částí.

Myslím, že na těchto platformách budou vznikat hlavní firemní nástěnky, na které budou pomocí widgetů zavedená data z aplikací, jako jsou CRM (třeba Salesforce.com) nebo BI (třeba Good Data). Připadá mi, že dává větší smysl tahat data z aplikací do intranetu jako služby (třeba Abakowiki), než z intranetu do CRM, jak se o to pokouší aplikace na Force.com. Ačkoli je dost pravděpodobné, že budou spolu žít oba dva směry, podle toho jaká aplikace bude pro kterého klienta ta klíčová.

Na Abakowiki byla založena wiki věnovaná cloud computingu. Tato znalostní databáze by měla pomoci všem, kteří se o cloud computing v ČR zajímají a kteří na něm chtějí stavět svá řešení. Již nyní jsou v ní zajímavé informace, na jejichž základě vznikla první česká definice cloud computingu, kterou sepsal Jan Kodera. Ta zní následovně:

Cloud computing označuje souhrnně technologie a postupy používané v datových centrech a firmách pro zajištění snadné škálovatelnosti aplikací dodávaných přes Internet.

Tato definice vznikla na základě již nějakou dobu budované wiki, která obsahuje řadu informací týkající se cloud computingu. Wiki není nijak uzavřená, takže kdokoli může začít přispívat a nebo se alespoň dozvědět něco nového o cloud computingu.

A pokud by vám nestačila česká definice cloud computingu, tak se podívejte na následující video, kde se na konferenci Web 2.0 Expo ptají různých “celebrit” na jejich výklad cloud computingu.

Líbí se mi především: “Je mi jedno, co tam někde je. Hlavně, že to funguje.” :)

Twitter je zvláštní služba. Degraduje naše myšlenky na několik málo znaků a právě proto je tak úžasně populární. Na druhou stranu právě pro jeho jednoduchost je Twitter šíleně složité nějak rozumně sledovat. Neexistují na něm žádné filtry a to, co fungovalo u blogů, na Twitteru ani náhodou nefunguje. Není možné se u něho spolehnout na to, že když si přidám někoho na Twitteru pro jeho práci, tak zároveň nebude tweetovat o tom, že jeho pes měl ráno granule a jeho holka kocovinu.

Vznik nějakých rozumných nástrojů na filtrování je zřejmě pouze otázka času, ale přesto je bude nutné buďto hodně učit a nebo budou filtrovat špatně. Protože jak odhadnout, co mě zajímá a co ne, když se jedná o 140 znaků a navíc často o zkrácené linky. Na různé tagy apod. bych také v tomto případě příliš nespoléhal.

A proto zatím jediné, co funguje celkem dobře, je omezit počet lidí, které sledujeme. Osobně jsem někde kolem 30 a celkem mi to vyhovuje, i když asi bych zvládnul o něco víc. Ze statistik na TechCrunch plyne, že se pohybuji někde na pomezí třetího a čtvrtého kvartilu podle počtu lidí, které sleduji. Posledních pět procent uživatelů sleduje stovky lidí.

Nicméně je také řečeno, že Twitter rozhodně ještě není mainstreamová služba a že jeho použití je především z řad geeků. Proto odhaduji, že lidé, kteří sledují stovky lidí, budou zaujímat stále menší skupinu a průměr se ustálí někde kolem deseti lidí (nyní je to asi 18). Přeci jen sledovat stovky aktivních lidí prostě nejde, pokud není vaše hlavní zaměstnání sledovat Twitter.

Anebo je tu druhá možnost. Přijdou lepší filtry a my začneme mít čím dál tím více přátel. Stejně jako se děje nyní na Facebooku, kde má každý uživatel průměrně 100 přátel. I přes tuto druhou možnost se nyní spíš kloním k nižší průměrné hodnotě sledovaných přátel. Co vy?