Poslední dobou se mi celkem oprávněně množí dotazy, kdy již spustíme privátní betu Abakowiki. Ač jsem to neočekával, tak nakonec máme velmi slušný seznam lidí, kteří chtějí Abakowiki ve své firmě otestovat. Všem samozřejmě přístupy poskytneme, jakmile bude beta spuštěna. Pokud je zde ještě někdo další, kdo by chtěl Abakowiki využívat již během privátní bety, napište nám prosím na info@abakowiki.cz.

Nechci zde nyní říkat žádné pevné datum, ale následující screenshot vám asi napoví, že už jsme blízko. Kromě této (ne)informace jsme také chtěli i trošku poodhalit jak Abakowiki uvnitř vlastně vypadá, takže tak teď činím. Vnitřní grafika je dílo Tomáše Vrány a musím říct, že jsme s ní hodně spokojeni.

Na přiloženém screenshotu můžete vidět, jak vypadá běžná wiki stránka. Je na ní vidět, že každou stránku je možné komentovat, přiložit k ní soubory a označit štítky, podle kterých je pak možné stránky filtrovat a hledat (např. v menu Rychlé odkazy po levé straně). Rychlé odkazy jsou vůbec zajímavá věc, protože zobrazují stránky příbuzné k právě zobrazované stránce a tak šetří hodně času s proklikáváním wiki (kdo firemní wiki aktivně používá asi ví o čem mluvím).

V horním menu je také vidět, že libovolnou stránku lze jednoduše sdílet a můžete tak kohokoli snadno pozvat ke spolupráci nad obsahem stránky. A když už vás bude obsah tvořit více, tak je také dobré vidět historii změn na stránce. Na tu se dostanete buď přes horní menu a nebo je možné zkontrolovat poslední změnu jen v dolní části stránky, kde je jak datum změny, tak i její autor. Je mi to líto, ale více dnes už neprozradím, snad později v komentářích, pokud budou nějaké dotazy. :-)

Náhled firemní wiki Abakowiki.

Jak jsem slíbil, tak přikládám prezentaci, kterou jsem měl na slovenském Barcampu o enterprise 2.0. Protože jsou v přednášce často pouze obrázky, ke kterým jsem mluvil, tak se kdyžtak ptejte, pokud by vás něco zajímalo. Na závěr přednášky jsem posluchačům nabídl, že se mohou účastnit beta testování Abakowiki a pomoci tak službu vylepšit podle svých představ. Pokud tak chcete učinit i vy, napište prosím na info@abakowiki.cz.

Update: Již jsme spustili web, takže je možné registrovat se přímo tam.

| View | Upload your own

V sobotu jsem byl na slovenském Barcampu. Akce byla hodně povedená a musím říct, že jsem byl slovenskou scénou velmi mile překvapen. Vlastně až do Barcampu jsem s ní příliš velké zkušenosti neměl, ale pár dobrých “chalánov” tam je. Velmi dobrý pocit jsem měl především z přednášky Juraje Bednára a Pavola Lukáče z Digmia. Já sám jsem bohužel neviděl přednášku Rastislava Turka ze Synopsi, ale další kluci z naší české výpravy si tuto přednášku velmi pochvalovali (byl jsem tam s Vítem Vrbou z Webnode, Milanem Čermákem ze Soci.alism.us a Michalem Bergem).

Kluci z Digmia hovořili o infrastruktuře pro webové projekty a o jejich ochraně před útoky. Velmi zajímavé bylo, že pokud někdo provede opravdu silný DDoS útok, tak ve slovenských (a nejspíše i v českých) podmínkách nemá smysl nějak bojovat, ale nejlepší je odpojit server. Na tyto silné útoky prý žádný ISP nemá dostatečnou kapacitu a i kdyby jí mít chtěl, tak by pravděpodobně nemohl díky nedostatku elektrické energie na Slovensku. Nedostatek této základní infrastruktury také vidím jako velmi zajímavý aspekt, který brzdí rozvoj moderních technologií v regionu.

Další zajímavou informací bylo, že pokud se nějak chcete bránit útokům, tak určitě nemá smysl si pamatovat něco o uživatelích a dělat si databázi, ale lepší je využívat cookies.

Jak jsem již říkal, tak akce byla povedená, ale samozřejmě jako první ročník měla i své mínusy a protože z negativních zkušeností si člověk odnese většinou nejvíce, popíšu těch několik drobností více. Jako problém u těchto nekonferencí vidím, že se jedná o přednášky bez jakékoli kontroly kvality jak přednášek tak přednášejících. Na jednu stranu je to super, protože to dá možnost každému a každý si může zkusit mluvit o problematice, která ho zajímá. Na druhou stranu bylo ale také vidět, že někteří přednášející si vymýšleli v diskuzi po přednášce naprosté nesmysly. Je opravdu lepší říci “já nevím”, než spekulovat se slovy “no to je těžko říct, ale…” a říct lež. Například říci, že oblast výzkumu rozpoznávání obrazu je jen v laboratořích a není aplikovaná, je naprostý nesmysl, jak je vidět třeba zde.

Další zajímavostí bylo střetnutí 1.0 a 2.0 generace a navíc geek vs. obchodník. Pokud někdo obhajuje službu, která není lepší jak zahraniční a obhajuje ji před geeky, kteří zahraniční službu používají, tak by měl rovnou říci, že služba je zaměřená na průměrné uživatele, kteří neznají zahraniční web a není pro publikum v sále. Ušetří se tak řada trapných momentů, kde se spíše odhalí, že sami tvůrci moc nevědí co se službou dál.

A to mě přivádí k poslední věci a to sice problematice business modelu webu 2.0. Snad jediný ze všech, kteří představovali fungující službu (a které jsem viděl) měl o business modelu jasno jen Vít Vrba. Problém monetizace web 2.0 projektů se ukázal jako globální, když ani kluci ze soup.io (Rakousko) na nic extra nepřišli a tuším, že hovořili o reklamě.

No a poslední informace na závěr. Do zítřka snad nahraji na web i prezentaci, kterou jsem měl v Bratislavě já.

Update: Výborné zhodnocení najdete na Synopsi blogu. Seznam všech hodnocení je pak přímo na wiki Barcampu.

Update 2: Přidal jsem svoji přednášku Enterprise 2.0 - sdílení a práce s informacemi v době 2.0.

Amy Wohl pěkně shrnula druhy cloud computingu, které v současnosti máme a také nastínila pravděpodobný vývoj, který nás v tomto oboru čeká.

V současné situaci máme několik typů:

• Cloud jako čistou výpočetní sílu, kam se dají umístit aplikace, které potřebují velký výpočetní výkon, mají píky apod.
• Dají se najít cloudy, které nabízejí platformu s API, a podporují tak ISV, které nabízejí software, který lidé shledávají přínosný
• Jsou zde také cloudy, které přímo obsahují aplikaci (jako Salesforce.com), které přitahují další ISV, aby je obklopili
• Dají se najít SaaS prodejci, kteří nabízejí software - zde nás jejich cloud nezajímá, ale zajímáme se jen o aplikaci
• Dají se postavit vlastní cloudy, které řídí buď prodejce a nebo vaše vlastní IT oddělení

Jak je vidět, tak cloudů je hodně druhů a je otázka, jestli je to dlouhodobě udržitelné. Protože člověk je obecně tvor pořádkumilovný, tak se věci začnou pravděpodobně hýbat směrem k nějaké standardizaci, ale to je ještě dlouhá cesta, ne které nás čekají tyto období:

• Období zmatku, kde bude mnoho různých cloudů a mnoho z nich bude navzájem nepropojitelných, protože nebyly postavené a stejných standardech.
• Perioda standardizace.
• Období konsolidace, protože chceme kupovat aplikace na jednom místě v co nejpohodlnějším balení. Nejjednodušší cestou jak to udělat je provést integrace na určité úrovni.
• Vyšší forma standardizace, kde jakákoli aplikace může být použita s jakoukoli jinou aplikací na libovolné platformě a přes portál, který si zvolíte.

Kolem Amazon WS je spousta nejasností a mýtů. Jeden z nich například je, že Amazon začal nabízet WS díky tomu, že měl nevyužitou kapacitu z píku kolem Vánoc. Tato teorie by vám měla být divná, protože pokud využijete kapacitu z Vánoc jinde, tak kde pak budete mít rezervu na Vánoce? Samozřejmě, že ji mít nebudete, takže z těchto důvodů Amazon nejen že vzniknout nemohly, ale ani nevznikly.

Jeff Bezos říká, že důvod je zcela jiný. Jak Amazon rostl, tak nebyl schopný efektivně koordinovat co dělá levá ruka (síťaři) a co dělá pravá (programátoři). Amazon musel vynakládat obrovské úsilí na to, aby udržoval systém v chodu a aby software, který programátoři napsali běžel bez problému na hardwaru, který měl. Proto se rozhodli vše nějak standardizovat, aby každý mohl dělat svoji práci a komunikace se mohla snížit na minimum a řešila se, přes standardní rozhraní.

A když už tuto standardizaci měli, tak nebyl důvod nenabídnout tyto služby i venkovním zákazníkům a začít na tom vydělávat. Vývoj celého Amazon WS trval dva roky. A pokud vás zajímá, co o tom všem říkal Jeff Bezos, podívejte se na následující video.

Wetpaint mi opět dokazuje, že není nových nápadů a jde jen o to být dostatečně rychlý, což se v ČR může podařit opravdu jen složitě, když jsme celkově o několik let pozadu.

Proč to celé říkám? Wetpaint přišel s “vložitelnou wiki” (embeddable wiki), což je přesně věc, kterou u Abakowiki máme také rozmyšlenou a plánujeme co nejrychleji zavést a implementovat. Obzvláště pro některá odvětví to může mít obrovský ekonomický užitek.

Jako přídavek k zavedení embedded wiki dostal Wetpaint ve třetím kole financování 25 milionů dolarů. Nebudu diskutovat tu obrovskou částku, která je ve skutečnosti dvojnásobek toho, co stálo celé Jyxo, ale zajímavé je, že šlo o třetí kolo financování a celková částka vzrostla na 40 milionů dolarů, které Wetpaint již získal. Nejsem si moc jistý, jestli by v ČR byl nějaký start-up schopný dojít až ke třetímu kolu financování, když již business angels jsou v prvním kole financování schopní ukořistit 50% firmy. Podle této logiky by třetí kolo financování bylo již za upsání se ďáblu a začínající podnikatele by čekal konec jak doktora Fausta.

Každopádně, když odhlédnu od financování, tak máme v Abakowiki spoustu funkcí, které jsou opravdu na světové úrovni a přicházíme s nápady, které nás na úrovni světových řešení udrží. Mám z toho všeho dobrý pocit.

Že je Google nejdražší značka na světě již víme, ale občas mě ta síla nepřestává udivovat. Chápu, že lidé mají rádi své oblíbené značky a že jsou ochotní se hádat o tom, jestli je lepší Nike nebo Reebok, ale že síla značky je tak silná, že lidé přestanou přemýšlet, to mě udivuje.

Nebo jak jinak nazvat informaci na zprávičkách Lupy, že Google má novou faviconu, než naprostá ztráta soudnosti a zblbnutí?

Tak jsem se rozhodl. Pojedu na slovenský BarCamp a když už tam budu, tak také řeknu něco o enterprise 2.0 a o užití webu 2.0 ve firmách.

Docela se tam těším, protože jak jsem koukal na ostatní přednášky, tak to vypadá na docela zajímavou akci. Takže, pokud máte 14. června čas, rozhodně doporučuji zajet do Bratislavy.

Chci se také zeptat, kdo z vás tam jede? Pokud se někdo najde, tak mi dejte prosím vědět, ať nejedu sám. Díky.

V půlce dubna se konala konference Svět informačních systémů 2008. Byl jsem se na konferenci podívat a musím říct, že jsem si z ní letos odnesl nejlepší pocit z posledních třech ročníků.

Organizátorům se totiž podařilo přilákat zajímavé přednášející a spolu s nimi i zajímavá témata. Zlatým hřebem programu byla rozhodně přednáška Jana Mühlfeita (Chairman Europe, Microsoft Corp.). Těch třicet minut bylo plně nabitých zajímavými informacemi a postřehy.

Jeho přednáška se točila kolem globalizace a postavení Evropy v celosvětovém kontextu a maličko se dotýkala i IT.

To hlavní, co jsem ale chtěl dnes napsat, je vztah bohatství a spokojenosti. Pro Evropu i Severní Ameriku je společné, že tamní lidé jsou velmi bohatí, ale přesto nejsou spokojení. Důvody jsou celkem jasné. Lidé chodí do práce, která je nebaví, ale protože je velmi slušně živí, tak v ní prostě zůstávají. Jejich životní úroveň je vysoká, párkrát do roka si zajedou na luxusní dovolenou, jednou za pár let si koupí luxusní auto, bydlí ve velkém domě nebo bytě na hypotéku. Z materiálního hlediska těmto lidem nic nechybí, ale štestí se tomu říkat nedá.

Protože tito lidé dělají práci, která je nenaplňuje, jsou v ní průměrní a nebo špatní. Situace je tak zlá, že jakýsi citovaný celoevropský průzkum (bohužel jsi již nepamatuji jaký) odhalil, že 80% Evropanů dělá práci, která je nebaví nebo ke které si nemyslí, že mají vlohy. To je naprosto tragická vizitka pro Evropu, protože pouze člověk, který dělá práci, která ho baví nebo v ní je dobrý, v ní může něco dokázat a být v ní úspěšný.

Evropané a Američané se nacházejí v tzv. údolí komfortu. Je to místo, kde jsou lidé sice slušně materiálně zajištěni, ale nejsou šťastní. Lepší představu o údolí komfortu je možné najít na následujícím grafu. Jak je vidět, tak šťastnější jsou jak lidé chudší, kterým k uspokojení z práce stačí ještě peníze (to souvisí s Herzbergovou motivační teorií) a na druhé straně jsou pak štastnější i lidé mnohem bohatší.

Vztah bohatství a spokojenosti. Nejnižší část grafu je údolí komfortu. Lidí jsou v něm relativně bohatí, ale nejsou spokojení.

Do pravé horní části by se asi chtěl dostat každý. Je to oblast, kde jsou lidé bohatí a spokojení. Jenže do této oblasti se lidé nedostanou tím, že dělají práci, která je nebaví a ve které nejsou dobří, jediná cesta vede přes využití silných stránek. Zajímavé například je, že společnost Microsoft ještě někdy kolem roku 2000 razila filozofii, že si každý zaměstnanec musí vybrat několik slabých míst a ty zdokonalovat, ale před pěti lety došli k zjištění, že pomocí zlepšování slabých míst se lidé dostanou tak leda na průměrné hodnoty. Proto se raději místo toho zaměřili na zlepšování silných stránek, kde je potom člověk schopen podávat naprosto ojedinělé výkony.

Řekněme, že abychom se dostali z údolí komfortu do pravé horní části grafu, tak musíme začít podnikat v něčem, co nás baví a v čem využijeme naše silné stránky. Jenže bohužel než projdeme z údolí komfortu do stádia bohatství a spokojenosti, tak musíme projít údolím smrti. To je ta část každého podnikání, kdy je nejvíce pravděpodobné, že podnik zkrachuje a vy utratíte jen hromadu peněz za nic. Je to ta část podnikání, kdy jen dřete a nic z toho nemáte a je to přesně ta část, kdy vás podporují jen kamarádi, blázni a rodina - tzv. FFF (friends, family and fools).

Jednotlivá vývojová stádia začínajících podniků. Údolí smrti je první stádium bez jakýchkoli zisků. Pro zvětšení klikněte na obrázek.

Není se pak čemu divit, že lidé v Evropě, dokud ještě nechápou o co jde, podnikat chtějí (97% dětí, které jdou do školky chtějí prý jednou podnikat), školství je však natolik zdecimuje, že když odcházejí z vysoké školy, tak chce podnikat jen 17% z nich a nakonec jen 3% ze všech to opravdu udělají. Důvod? Z údolí komfortu vede k bohatství a spokojenosti jen cesta přes údolí smrti a do toho se skoro nikomu nechce.

Thomas Schelling, který v roce 2005 získal Nobelovu cenu za ekonomii udělala velmi zajímavý pokus a následně sestrojil “dynamický model segregace”. Ve svém pokusu ukázal, že i malé preference v barvě pleti našich sousedů mohou vést k naprosté segregaci celých skupin, kdy vzniknou pouze bíle a pouze černé čtvrti.

Nicholas Carr v knize Big Switch vztahuje tento model na internet a říká, že ačkoli je internet vnímán, jako médium, které nás osvobozuje a které nám dává naprostou svobodu v tom jaké informace můžeme mít, tak se naopak díky naším preferencím stává, že čteme čím dál tím méně široké spektrum informací.

Zatímco v reálném světě si někdy nemůžeme vybrat, na co narazíme, tak na internetu díky technologiím jako je RSS, si necháváme posílat jen ty informace, které si myslíme, že chceme. Zajímavé na tom je, že i když si do RSS čteček přidáme odkazy z různých okruhů a oborů, tak je většinou časem prakticky nečteme (neviděl jsem snad ještě u nikoho čtečku, která by měla méně jak 300 nepřečtených článků) a nebo je smažeme a tím tak vlastně dokončíme kompletní segregaci. I když nutno říci, že jsou asi i výjimky, které probírají zrnko po zrnku.

To stejné platí i s kontakty. Pokud si vybíráme kamarády ve škole, tak se sice velmi pravděpodobně zajímají o podobné věci jako my, ale není to tak přímočaré jako na internetu, kde nás kontakty zajímají prakticky jen kvůli jedné konkrétní věci. Na internetu vyhledáváme pouze diskuzní skupiny s tématy, které nás nejvíce zajímají, v sociálních sítích si také přidáváme za kamarády především lidi, kteří se zabývají podobnými věcmi jako my. Samozřejmě, že není špatné mít kontakty v oboru, ale po určité době se nám tím rozhled už příliš nerozšiřuje a z našich takto profilovaných kontaktů dostáváme čím dál tím méně. Nakonec totiž stejně všichni čtou to stejné a zajímají se o to samé.

Naopak mezní užitek kontaktů z naprosto jiných oborů je mnohem vyšší a může nás velmi obohatit. Je tomu pár let, co jsem v časopise Moderní řízení četl, že je důležité se obklopovat lidmi z různých okruhů, kteří se zajímají o rozdílné věci, že nás to obohatí nejen pracovně, ale i osobně. Bohužel internet nám tohle bere.

A pokud jsem zatím diskutoval jen preference, které můžeme ovlivnit my sami svým chováním, tak další ranou k našemu rozhledu jsou různé inteligentní algoritmy. Ukazuje se, že vlastně Google, který neustále tvrdí, že “on být dobrý” je jedno z největších neštěstích. Sice nám nabízí výsledky vyhledávání, které stále více odpovídají přesně našemu vkusu, ale čím dál tím méně nacházíme věci, na které bychom narazili třeba jen náhodou. A to stejné dělá např. Amazon a jiné obchodní domy, které nám nabízejí produkty podle toho, jak nakupují podobní zákazníci. Velmi brzy se začnete točit v kruhu několika sobě velmi podobných knižních titulů.

A teď otázka. Jak z toho ven?